Braunův Betlém

V původně loveckém revíru založil Betlém majitel nedalekého Kuksu hrabě František Antonín Špork. Stalo se tak po r. 1725, kdy byl ve Vídni odmítnut společný plán kukského pána a jezuitů z blízké Žirče na zřízení křížové cesty od jezuitské rezidence do Nového lesa. Špork se rozhodl na liknavé jezuity zaútočit pomocí plastik, které měly žirečským otcům ukázat, jak jsou ve své zbožnosti vlažní, a že je to právě Špork, který Pána příkladně oslavuje.

Vzniklo tak velkolepé divadlo biblických scén, doplněné výjevy ze života poustevníků, žijících na rozdíl od jezuitů v samotě a odříkání. Práce na výzdobě svěřil hrabě Špork svému "dvornímu" sochaři Matyáši Bernardu Braunovi (1684-1738). Zejména tváří v tvář mohutným poustevníkům Juanu Garinovi a Onufriovi (oba okolo r. 1726) pochopíme, proč se sochaři přezdívá východočeský Michelangelo. Cyklus světců doplňují sochy Maří Magdaleny a Jana Křtitele. Okrsek získal jméno podle ústředního dvojreliéfu, představujícího Narození Páně a Příjezd Tří králů. Motiv Krista se objevuje ještě nad studnou Jákobovou, kde Kristus usedl se ženou ze Samaří při svém putování svatou zemí (asi r. 1728).

Řada dalších děl již bohužel zanikla. Z těch, které se podařilo zachovat, jmenujme ještě například sochu Anděla Gloria či sochu sv. Jeronýma, které můžeme obdivovat v hospitální zahradě v Kuksu.